O nešťastné jeptišce

Anežský klášter, Anežská 12

Jednou se stalo, že do Anežského kláštera přivedl svou dceru bohatý rytíř. Chtěl ji tak potrestat za to, že se protivila jeho vůli a zamilovala se do chudého chlapce z podhradí. Mladík ale brzy vypátral, kam otec jeho vyvolenou ukryl. Poslal jí tajné psaníčko, aby v noci přišla do klášterní zahrady, kde na ni bude čekat. Jaké bylo jejich shledání! Šťastné i nešťastné. Když se nasytili objetí a polibků, naplánovali společný útěk. Jedna z jeptišek, která v noci nemohla spát a vyhlížela z okénka své cely do zahrady, všechno viděla a dala o tom zprávu dívčině otci. Té noci, kdy spolu mladí lidé měli utéct, čekal otec ve stínu klášterní zdi. Za chvíli se milenci objevili. Mladík držel v ruce uzlík se skromným dívčiným majetkem a druhou rukou pomáhal dívce přelézt vysokou zeď. Nevěděli, že když se ocitnou na svobodě, vydají se tím vstříc jisté smrti. Ze tmy se vyřítil dívčin otec s taseným mečem a než se dvojice stačila vzpamatovat, vrazil meč chlapci do prsou. „Proboha, cos to učinil, otče?“ volala dívka, vrhla se k milému a hlasitě naříkala. Už ale bylo pozdě, oči milého pohasly a z úst se mu vyřinula krev. Byl mrtev. Rytíř v zuřivém vzteku ale nevnímal, co dělá. Druhou ranou zabil vlastní dceru. Až když bylo po všem a na dlažbě u jeho nohou ležela dvě zkrvavená těla, zoufalým hlasem vykřikl: „To ty jsi příčinou, nezdárná dcero, že na celý náš rod padne hanba tak strašného činu! Bůh ví, že ani po smrti nebudeš mít klid, dokud tenhle klášter bude stát!“ Pak s mečem v ruce jako šílený vyběhl do tmy, a už ho nikdy nikdo nespatřil. Ubohou dívku jeptišky pochovaly v klášteře, ale otcovu kletbu odvrátit neuměly. A tak její nešťastný duch za temných nocí procházel klášterními chodbami a srdceryvně naříkal.

Od té události plynula léta, pak i desetiletí, až jeptišky musely z Anežského kláštera odejít. Jeho mlčenlivé zdi zarůstaly mechem, prázdné kostely vyčítavě strměly proti obloze, zahrada plná plevele pustla. Jen vítr se tudy proháněl, v zimě divoce vířil sněhové vločky, v létě šeptal v korunách schýlených starých stromů.

Do malého domku, který malým okénkem nahlížel do klášterní zahrady, se jednou nastěhovala chudá dívka. Milovala chlapce ze sousedství, jeho otec se ale zatvrdil a nechtěl svolit k sňatku s dívkou ještě chudší, než byl on sám. Dívka se soužila marnou láskou, až jednoho večera se rozhodla, že lépe než na světě jí bude v hrobě. Namíchala si jed a se sklenicí v ruce naposledy vyhlédla z okna do klášterní zahrady, kde vítr rozfoukával suché listí v podvečerním soumraku. Oči měla plné slz, a tak jen nezřetelně spatřila postavu v šedém hábitu, která se rychle blížila k jejímu okénku. Vtom se okno rozletělo poryvem ledového vichru, šedivá postava jí vytrhla sklenici s jedem, hodila ji daleko do zahrady a zase se ztratila. Polekaná dívka ještě dlouho stála u otevřeného okna, nevěděla, co si o přízraku myslet, ale věděla už, že má žít.

Byl to ale smutný život. Nikdy nemohla našetřit tolik peněz, kolik si jich od nevěsty žádal otec jejího mládence. Přešla zima, jaro, minulo léto a zase tu byl podzim. Jednoho večera stejně jako před rokem hleděla do podzimní zahrady. Vtom se opět rozlétlo okno chladivým závanem, šedivá postava jí upustila do klína malý váček a zmizela v šeru. Když dívka váček rozvázala, bylo v něm přesně tolik peněz, kolik potřebovala. Zakrátko potom se provdala za svého mládence, měli spolu hromadu dětí a žili spokojeně. Nikdy ale nezapomněli na tu, která jim pomohla – byl to jistě duch nešťastné klarisky, která se vlastního štěstí nedočkala, ale darovala ho jiným.

O třech praporečnících

Husova 12

V jednom domě v Husově ulici kdysi bydleli tři vojáci. Byli velcí přátelé, obývali společnou světnici, po večerech vysedávali ve staroměstských krčmách a spolu chodívali i za děvčaty. Každý z nich ale sloužil u jiného praporu, a když je povolali do války, museli se rozloučit. Poslední večer před odjezdem popíjeli v sousední hospodě, poroučeli džbánek za džbánkem, zpívali ryčné vojenské písničky a každou chvíli se objímali a chlapsky plácali po ramenou: „Až té vojny bude konec, však my se tu zase sejdeme!“

Když už bylo k ránu, vojáci v krčmě osaměli. Hostinský utíral stoly a zametal lokál, ale že vojáky znal a věděl, že pijí na rozloučenou, nechal je ještě chvíli posedět. Však už měli všichni tři hodně vypito, dobrá nálada je opustila a zbyla jen ta vojenská, tesklivá. Najednou jeden povídá: „Ale to vám povídám, bratři, ať se žádný z nás v bitvě hloupě nenechá zabít! Vždyť by tu těm dvěma bylo smutno!“

„To se ti lehko poví,“ zvedl druhý hlavu ze stolu, kde klimbal. „A jakpak by se ti zbylí vůbec dozvěděli, že ten třetí už je na pravdě boží? Nebo ne třetí, ale třeba ten druhý nebo první…?“ Myšlenky se mu pletly stejně jako jazyk, ale kamarádi mu rozuměli.

„Vím, jak to provedeme!“ řekl třetí a na důkaz uhodil dlaní do stolu, až se po nich hostinský káravě podíval. „Když někdo z nás zůstane na bojišti, vrátí se v noci jako duch a těm zbylým o tom poví! A plácneme si na to!“

Když si to slibovali, trochu je mrazilo, ale spláchli černé myšlenky posledním džbánkem a šli domů. Za pár dní už každý z nich pochodoval na jinou frontu. Minuly měsíce, a dva z kamarádů se šťastně vrátili domů. Jen třetí pořád nikde. Až jedné noci, když ti dva poklidně spali ve svých postelích, probudil je duch mrtvého kamaráda. Vznášel se ve světnici zalité měsíčním světlem a smutně ukazoval na krvavou ránu v hrudi. „Však do roka půjdete za mnou,“ vydechl přízrak a zmizel. V kamarádech by se krve nedořezal, vlasy se jim hrůzou zježily a zuby jektaly. Od té doby byli celí nesví, ani do krčmy už nezašli, pořád museli myslet na slova mrtvého kamaráda. Aby zlou věštbu odvrátili, opustili vojenské řemeslo a vstoupili do blízkého kláštera sv. Jiljí. Ale nebylo jim to nic platné, smrt si je tam oba do roka našla. Snad se někde v nebeské krčmě zase všichni sešli nad společným džbánkem. Dům, kde bydleli, má v průčelí tři plechové pozlacené tabule s podobiznami třech praporečníků.

O kostlivci s hřebem v hlavě

Tomášská

V Tomášské ulici na Malé Straně bydlel před dávnými lety zámečnický mistr. Měl hezkou ženu, byl pilný a svému řemeslu rozuměl, a tak se mu dobře dařilo. Protože práce pořád přibývalo, vzal si do dílny na pomoc mladého tovaryše. Netrvalo dlouho, a vrabci si štěbetali na petřínských stráních, že mezi tovaryšem a mistrovou ženou je něco víc, než sousedské přátelství. Jen zámečník nic netušil, svou ženu hluboce miloval a dělal všechno, co jí na očích viděl. Nevěděl, že se oba milenci po nocích tajně scházejí a že se domlouvají, jak by se ho nejlépe zbavili.

Jednoho rána vyběhla mistrová z domu celá uplakaná, že prý její muž ve spánku znenadání skonal. Oplakala ho, pohřbila, jak se patří, a nějakou dobu za něj nosila i černý smutek. Sousedé mladou vdovu litovali, a tak jim ani nepřišlo divné, že než se rok s rokem sešel, slavila svatbu s mladým tovaryšem. Dílna přece nemohla dlouho zůstat bez mistra, a ani žena bez muže.

Pár měsíců po svatbě se ale mezi sousedy rozneslo, že se v noci v zámečnictví dějí divné věci. Byli tací, kteří přísahali, že viděli obcházet nebožtíka kolem domu a slyšeli ho bědovat. Ale kdo by dal na babské tlachy! Novomanželé žili spokojeně a spořádaně, a bývalý tovaryš dělal řemeslo stejně poctivé, jako jeho mistr. Tak uplynulo sedm let. Tou dobou platilo nařízení, že po sedmi letech se na hřbitovech rušily a vykopávaly staré hroby. Také hrob zámečnického mistra nechali vykopat. Ale když se pod údery motyky rozpadla ztrouchnivělá rakev, hrobník uviděl, že nebožtík má v lebce zaražený dlouhý rezavý hřeb. Protože zámečník měl zaživa husté vlasy, nikdo si při pohřbu ničeho nemohl všimnout. Hrobník svůj nález oznámil úřadům, a když si zbrojnoši přišli pro mistrovou a jejího muže, dlouho nezapírali. Soudce je oba odsoudil k smrti. Ubohý zámečník ale nedošel klidu ani po potrestání vrahů. Za nocí prý obchází jako kostlivec s hřebem v hlavě po okolí. Možná by byl vysvobozen, kdyby mu nějaký odvážlivec vytáhl rezavý hřeb z lebky, ale takový člověk se ještě nenašel.