Skoro každou sobotu jezdíme za naší prababičkou. S Márou jí říkáme jenom Matylda, protože prababička je zbytečně dlouhé slovo. Táta nás veze autem. Máma je dnes doma, má moc práce. Upekla Matyldě bábovku. Sedím vzadu vedle Máry. Na klíně držím talíř s bábovkou. V zatáčce chce bábovka sklouznout. Musím ji rychle naklonit na opačnou stranu, aby stála rovně. Připadám si jako žonglér v cirkuse, ten taky musí držet rovnováhu. Lup! Teď se auto naklonilo tolik, že jsem bábovku chytla na poslední chvíli.

„Tati, tati! Jeď opatrně. Nebo bábovka spadne.“

Emince se to líbí. Vrtí se v sedačce a zpívá si: „Pra - bá – bič – ka. Bá – bov – ka. Pra- bá- bič-“

Koukne na nás, jestli posloucháme. A pak udělá vtip: „Pra – bá – bov – ka!“

Táta se u volantu rozchechtá a my taky.

Matylda bydlí v chalupě. Chalupa je tak stará, že není z cihel, ale ze dřeva. Dřevěné trámy jsou stářím černé a mezi nimi je hlína natřená na bílo. Chalupa je pruhovaná jako tričko. Stavěl ji Matyldin dědeček. Matylda počítala, jak je chalupa stará.

„Když si můj dědeček bral babičku, chalupu měl zrovna postavenou. To byl rok 1905. Tož ta chalupa má ještě o pár roků víc než sto let.“

U chalupy roste veliká lípa. Lípu náš pra-pra-pradědeček zasadil, když dostavěl chalupu. Když lípa na jaře kvete, hučí to v ní jako za bouře, tolik včel tam lítá. U lípy je cedule s nápisem Památný strom. Taky Matyldina chalupa je památka na to, jak žili naši předkové. Je chráněná, takže se na ní nesmí nic měnit. Ani přistavět garáž, jako máme my. Matylda garáž nepotřebuje, nemá auto. Má jenom železnou kárku, na které vozí šišky a dřevo z lesa. 

Táta zastaví a Matylda už otvírá vrátka a spěchá nám naproti. Chodí oblečená jako ze staré knížky. Má sukni, bílou zástěru, černý kabátek a na hlavě šátek. Říká, že bez šátku by jí nastydla hlava. Punťa se jí motá pod nohama a vrtí ocasem.

„Pote. Že máte hlad? Mám pro vás kecánky. Pote, dokud jsou teplé!“

Matylda legračně mluví. Některá slova jen jinak vyslovuje, ale o jiných si s Márou myslíme, že je nikdo na světě neříká. Že si je prababička vymyslela. Například kecánky jsou placky z brambor. My jim říkáme bramboráky, ale Matylda si nedá říct.

Kecánky jsou křupavé, pečené na sádle. Punťovi jsem taky dala kousek. Tajně, on nesmí loudit, Matylda by se zlobila. Nakonec jsem kecánků snědla celý talíř.

„Bábovka je moc pěkná. Vzkažte Růžence poděkování, nemusela si dělat škodu.“

Růženka je naše máma. Taky dobře vaří, ale u prababičky všechno chutná nějak líp.

„Tu máte lipový květ. Až budete nastydlí, ať vám Růženka uvaří čaj a dá do něj medu.“

Lipový květ voní přes papírový pytlík jako seno nebo léto.

Jdeme za tátou na dvorek. Seká babičce dřevo na topení. Táta v chalupě pokaždé něco opraví nebo jí naštípá dříví. Je šikovný. Vezme poleno, rozmáchne se sekyrou a třísk! Poleno se rozlétne na dva kusy. Táta rozštípne i ty půlky, aby se dřevo vešlo babičce do kamen. Tomu dřevu Matylda říká štípanky.

„Máro, pojď mi skládat.“ Táta si utře zpocené čelo. „Ať to máme brzy hotové.“

Mára skládá štípanky. Rovnou ploškou ke stěně kůlny, aby se hranička nezřítila. Matylda má dřeva pořádnou zásobu. Na celou zimu. Dřevo musí vydržet do jara. Pak táta v lese pořeže stromy a přiveze nová polínka.

„Eminko, půjdeme ke králíčkům.“

Ema králíky miluje. Radostně běží za Matyldou. Najednou uklouzne a zavrávorá. Zastaví se, zamyšleně zvedne nohu a podívá se na botu. Dneska jsou slepice zavřené, ale něco tu po nich vždycky zůstane. Ema se rozbulí. Babička jí botu utírá hadrem.

„Copak je to za hovínko! Vždyť ani nesmrdí. Koukni, celé je do zelena, jak se slepičky pasou na trávě.“

Králíkárna je v kůlně. Jsou tu černí, strakatí i dva bílí angoráci s dlouhými chlupy. Nejkrásnější jsou malí králíčci, ale ti se narodí až na jaře. Každý králík má svůj pokojíček s drátěnými dvířky. Tudy jim Matylda dává dovnitř čerstvé seno a vodu.

„Toho si pohlaď, Emi, ten nekouše. Já ti ho podržím.“

Černý králík je hodný. Neprotestuje, když ho beru do náruče. Přes bundu cítím, jak mu tluče srdce. Krásně mě hřeje. Ema mu hladí čumáček s fousky a dlouhé uši. Vevnitř je má růžové.

Matylda štrachá v kůlně. Najde sekyrku, menší, než kterou seká dřevo.

„Venoušku, na,“ vzdechne lítostivě a podá sekyrku našemu tátovi. „Já to zabít nemožu. Kdyby byl stařeček, měl by to raz dva.“

Nás děti babička zažene do chalupy, abychom se nedívali, jak táta zabíjí králíka.

Nevím, co je na tom zvláštního. Králík se vezme, sekyrkou se klepne do hlavy a je to. Myslím, že mnohem horší je, když táta králíka stahuje z kůže. Na to už se zase dívat smíme, i když je to ošklivé. Dospělí jsou někdy divní.

 

Jsem nemocná. Bolí mě v krku. Nemůžu do školky. Jsem doma. Ale panenky na procházku můžou. Na čerstvý vzduch. Jako.

Musím je teple obléct. Nejdřív miminko Pepíček. To dá práci. Dám mu dupačky, kabátek, botičky a čepičku. Tak. Už jsi spokojený? Barbína Adélka si vezme šaty na ples. Bude jako Popelka. Sonička je taky pěkná, má žluté vlasy a mrkací oči. Ale nemá řasy. Mám ji po Markétce.

Dám je do kočárku. K nim králíčka. Opici. Medvěda! Ať je medvěd hlídá. Je největší a nejsilnější. Všechny přepere.

Co říkáš, medvěde? Zima na uši? Vezmi si šálu. Na. Nebolí tě taky v krku?

Medvěd bude řídit. Kočárek je totiž kamión, jako má táta. Jezdí s ním daleko do cizích zemí. Bývá dlouho pryč. Když se vrátí, má pro nás bonbóny a čokolády. Z těch zemí.

Medvěd zlobí. Má uši v teple, ale chce med.

„Medvěde, ty se mě natrápíš,“ řeknu jako máma. „Co mám s tebou dělat! Jdu do krámu pro med. Seď a čekej. A nehoupej se. Mohl bys převrhnout auto. Víš, jak by panenky plakaly, kdyby si natloukly?“

Jdu za mámou do kuchyně.

„Mami! Medvěd chce med.“

Máma loupe brambory. „Může medvěd med, když ještě neměl oběd?“

Plyšový medvěd přece nejí. Musím to mámě vysvětlit. „To je jen jako, mami.“

Měla jsem štěstí. Přinesla jsem z krámu kalíšek medu a lžičku.

„Podívej, co jsem koupila. Budu tě krmit. Jez pořádně, nebo nedostaneš brambory k obědu. To by ti bylo líto, viď?“

Medvěd všechno snědl. Mističku vylízal jazykem.

Můžeme jet. Jedeme po koberci, kde kolečka jedou hladce. Kolem postýlky. A zase zpátky. Medvěd pořád padá. Musím ho narovnávat.

„Médvědé, médvědé, dej pozór na panenky, nejsou moc velký, ať je na silnici autó nepřejedé, večér zase spinkáté…“

To byla krásná píseň, řekl medvěd. Můžeš zazpívat ještě něco?

„Dobře. Zazpívám ti anglicky.“

„Blam áj zví má zů, pí ma kví há pů, tů jůůůů!“

Medvěd zatleskal. Ale protože má měkké packy, nebylo to slyšet.

„Oběd!“ volá máma.

Vidíš, medvěde. Musím na oběd.  Ale pak se vrátím a přinesu ti bramboru. Chceš?

 

Na výtvarnou výchovu se pokaždé těším i netěším.

Když maluju, jsem šťastný. Jenže ve škole malujeme jinak, než jak to dělá strejda Standa. Naše učitelka je hodná a chytrá, nikdy na nás nekřičí a umí pěkně předčítat a recitovat zpaměti. O malování si ale myslí něco jiného než strejda nebo já.

„Děti, dnes budeme malovat domácí zvířata. Koně, krávy, psy, kočky nebo slepice. Každý si může vybrat.“

 „Já namaluju Micku,“ hlásí Olinka.

„A já Reka. To je dědův lovecký pes. Chodí s ním do lesa na bažanty.“

„Můžu namalovat krávy? Ne jednu, ale čtyři? V ohradě?“

Prvňáci mají spoustu hloupých řečí. Naše třída je totiž malotřídka. To znamená, že my třeťáci chodíme dohromady s prvňáky a druháky. Markéta je ve čtvrté a chodí společně s páťáky. Víc tříd v Bílé Lhotě není.

„Kdo neví zpaměti, jak jeho zvíře vypadá, může se podívat na obrázky.“

Obrázků je spousta. Vybírám si obrázek koně. Kůň je hnědý a vypadá unaveně jako po dlouhé cestě. Nelíbí se mi. Já koně vidím jinak.

Dám se do práce. Maluju temperami. Mám jich jenom šest. Černou, žlutou, modrou, zelenou, bílou a červenou. To je málo. V papírnictví v Kamenici jsem viděl tempery, co mají barev dvacet čtyři. Ty bych si přál.

Mačkám z tubiček barvy na paletu. Míchám je dohromady jako strejda Standa, dokud se mi odstín nelíbí. Nadechnu se a udělám první tah. A je to jako vždycky, brzy mě čáry a tahy polhtí. Štětec skáče po čtvrtce sám od sebe, jako by mi někdo neviditelný vedl ruku.

Paní učitelka se zastaví u mé lavice. Starostlivě zavrtí hlavou.

„Marku, špatně jsi poslouchal. Neměli jste malovat pohádku, ale skutečného koně.“

Vezme můj výkres a ukáže ho ostatním.

„Děti, co je tady špatně?“

Můj kůň je modrý. Tmavě modrý a divoký. Běží a hříva mu vlaje a z nozder mu šlehá oheň. Je noc a svítí bílý měsíc a hvězdy. Kůň běží pod těmi hvězdami k černým horám, kde žije. Zatoulal se daleko a vrací se domů.

„Kůň přece není modrý,“ vypískne nějaký prvňák. Všichni se rozesmějí.

Veruna Lhotská, co sedí přede mnou, se otočí. Zadívá se na mě zelenýma očima a zvedne ruku.

 „Proč by kůň nemohl být modrý? Kráva Milka z čokolády je přece taky fialová.“

„Fialová kráva je vymyšlená stejně jako Markův kůň. Máte za úkol namalovat zvíře podle předlohy. Třeba… jako tady Olinka.“

Olinčin výkres je ohavný. Tlustá šilhavá kočka s černými a šedými pruhy připomíná žábu. To si alespoň myslím já.

Veruna pokrčí rameny. „Mně se ten kůň stejně líbí,“ šeptne mi ještě.

Na konci hodiny prochází paní učitelka mezi lavicemi a vybírá nejkrásnější výkresy na nástěnku. Můj modrý kůň mezi nimi není. Je mi to líto.

O přestávce koušu do chleba a koukám se z okna. Dívám se za poslední domky v Bílé Lhotě, až za rybník a kravín. Tam se táhnou fialové lesy s ostrými černými špičkami, píchají do narůžovělé a šedé oblohy. Zajímalo by mě, jak by to strejda namaloval. Skvrna temné zelené a jasně růžová, šmouhy bílých mraků, modrá mlha v dálce.

Přiloudá se Veruna.

„Chceš?“ Nasype mi do dlaně oříšky z pytlíku.

„Můžu si vzít toho koně? Dala bych si ho do pokojíčku.“

No ne! Veruně se líbí můj obrázek!

„Jasně, když chceš,“ řeknu naoko ledabyle.

Ale uvnitř mám radost. Takovou hřejivou, do červena.